Ze života zvukařky: Lidské řasy

Eliška Sladká je vycházející zvukařskou hvězdou několika posledních let. Že ale je vycházející hvězdou nejen mezi zvukaři, ale také mezi autory fejetonů, to jsem zjistil až dnešním dnem, kdy na svých sociálních sítích uveřejnila velmi pěkně napsaný článek, abych tak řekl, „Ze života“. Přišlo mi škoda jejího talentu hned nevyužít, a tak jsem její článek trochu upravil a připravil jej k publikování na našem oborovém portále. Děkuji Elišce za svolení text uveřejnit, a také za zajímavé a vtipné (i když trochu psychedelické) počtení.                     /Šáfa

Myslím, že jsem právě zažila to nejpodivnější zvučení svého dosavadního života.

Jak to říct trochu poeticky… ještě se mi nepoštěstilo vidět lidi měnit se v mořské řasy. A to na ničem nejedu, fakt… i když nepopírám, že v tu chvíli bych neodmítla asi nic.

Začalo to vcelku nevinně, taková normální, jak řekli „seznamovací párty“. Zdálo se mi od začátku zvláštní, že umělci mají být jenom bubeník a zpěvačka, ale říkám si „ok ,tak asi zbytek budou mít nějaký samply, nebo tak něco“. Najednou se objevil africky vyhlížející bubeník s malým detailem, že měl nějaká bonga. Teď už jsem si začala říkat, že to bude asi trochu atypická akce, ale vlastně proč nepoznat něco nového.
Až na klasické věci, jako že mi nikdo nebyl schopný říct, co po technické stránce potřebují (v tu chvíli už mi došlo, že opravdu žádné samply, žádná hudba), probíhalo vše vcelku poklidně. Zvuková zkouška proběhla v pohodě, tedy až na již výše zmíněný nedostatek informací a na mírný šok z hudby. Byla jsem smířená s přežitím šamanských, afrických tónů bubnů a …zpěvu. Ve chvíli, kdy začali hrát, začalo se něco dít s dosud nevinně vyhlížejícím publikem.

První moje myšlenka byla „proboha, oni jsou sjetý!“ Jak šel večer dál, pokračovala proměna lidí v mořské řasy vlnících se pod pod vlivem zvukových vln vycházejících z bubnů, chrastítek a zpěvu, jenž musel vyvolat nejmíň tři démony a dalších pět vzbudit z mrtvých, nabírala větších rozměrů. Vlnili se , házeli sebou, řekla bych, že i chodili po imaginárních schodech, nebo chudáci naráželi do neviditelných zdí (zvuky jenž  u toho vydávali, by tomu odpovídaly).

Musím uznat, že jsem jim v nějakých chvílích věřila, že vidí věci, které já nevidím a  raději jsem tedy neriskovala opouštět bezpečí FOH. Vlnili se všude, na place, na židlích, na zemi, u zdí… a občas jsem se dokonce setkala s těžko popsatelným pohledem. Nevím, zda to byla reakce na mé zděšení, nebo zda to bylo tím, že jsem jako jediná dosud nezměnila své tělo v mořskou řasu. A tak jsem už jen tiše sečkala v bezpečí FOH, pozorujíc pestrý mořský život před sebou a se zacpanýma ušima se snažila vytěsňovat zvuk bubnů, který se mi zarýval víc a víc do hlavy. Ve chvíli odchodu, kdy jsem v životě neměla stage sbalenou tak rychle, jsem si už přála být také vodním tvorem: akvarijní rybkou, která si nepamatuje víc než tři vteřiny zpět.

text: Eliška Sladká, obrázky: AI